V Boskách až na Kilimanjaro

Cestování a hlavně hory jsou moje velká láska. Moje srdeční záležitost je Nepál, byla jsem tam už dvakrát a klidně bych se tam vracela znovu a znovu. Kdyby se mě někdo před časem zeptal, kam bych chtěla jet příště, řekla bych právě Nepál. Kilimanjaro jsem vlastně neměla vůbec v plánu. Jednou přišla ségra s nápadem: „Nechceš jet na Kilimanjaro?“ A moje první reakce byla spíš: „No… moc se mi  tam nechce.“ Jenže potom s tím přišla i kamarádka a najednou jsme o tom začaly mluvit trochu jinak. A já si nakonec řekla: Tak jo, pojďme do toho. A jsem strašně ráda, že jsme do toho šly. Protože někdy člověk nemusí mít všechno dopředu vysněné a naplánované. Někdy stačí říct ano něčemu, co se před vámi objeví. A přesně takhle pro mě začalo Kilimanjaro. Jako nápad, do kterého se mi původně ani moc nechtělo, a nakonec se z něj stal jeden z nejsilnějších zážitků mého života.

Upřímně? Moc jsem se na Kilimanjaro speciálně nepřipravovala. Nejsem člověk, který by si řekl, teď na to budu trénovat. Prostě jsem dál žila tak, jak žiju, něco jsem najezdila na kole, lezla, chodila po horách… pohyb je přirozenou součástí mého života. Větší respekt jsem měla z toho, co člověk neovlivní. Hlavně z výšky. Můžete mít kondici, ale hora vám může kdykoliv připomenout, že nejste pánem situace. A možná právě proto jsem to ani nechtěla moc řešit dopředu. Některé věci totiž zjistíte až ve chvíli, kdy do nich vstoupíte. Měla jsem respekt z toho, jak zareaguje moje tělo, ale ještě víc z vlastní hlavy. Protože podle mě člověka často nezastaví tělo ale hlava. A tohle je něco, co mě na horách baví. Hora vás naučí, že hranice často nejsou tam, kde si myslíme. A že někdy stačí neřešit celý kopec, ale udělat jen další krok.

Nejtěžší pro mě byl samotný výstup na vrchol. Vyrazili jsme v noci, byla tma, zima, byla jsem hodně unavená a před sebou jsem měla ještě několik hodin chůze. Musela jsem hodně přesvědčovat hlavně svoji hlavu. Byly chvíle, kdy jsem si opravdu říkala: „Já už nechci.“ A nebylo to ani tak o tom, že bych nemohla fyzicky. Spíš jsem měla pocit, že už nechci dál bojovat sama se sebou. Tak jsem si začala počítat kroky, abych nemusela myslet na samotný vrchol. Sto kroků, pauza, dalších sto… A postupně jsem se posouvala nahoru. A v jednu chvíli jsem si uvědomila, že už vlastně nejdu proti tomu kopci, ale sama proti sobě. A že právě tam se rozhoduje, jestli to vzdám, nebo ještě zkusím jeden další krok. A tak jsem šla. Krok za krokem a najednou jsem stála na vrcholu Stella point 5756 m. Zbývalo ještě několik výškových metrů na Uhuru peak. Hodila jsem batoh na zem a řekla, že už dál nejdu. Regan (náš guide) zavelel a šlo se dál. Asi o 30 minut později jsem stála na střeše Afriky. Uvědomila jsem si, že někdy nepotřebujeme být silnější. Potřebujeme jen najít důvod, proč pokračovat.

Okamžik, kdy jsem stála nahoře. Ale možná ještě víc než samotný vrchol si budu pamatovat cestu k němu. Ticho, tmu, hvězdy, východ slunce,  únavu a lidi kolem sebe. A pak ten pocit, kdy jsem si uvědomila, že jsem to opravdu dokázala. Byl to zvláštní mix obrovské radosti, úlevy a dojetí. A v hlavě mi běželo, že život je strašně krátký. A že přesně pro tyhle okamžiky stojí za to dělat věci, kterých se trochu bojíme.

Barefoot boty nosím už víc než patnáct let, takže pro mě to rozhodně nebyl žádný experiment. Prošla jsem v nich velkou část Himalájí.  Poslední čtyři roky jsou moje nejoblíbenější právě BOSKY. Když tedy přišlo Kilimanjaro, bylo pro mě úplně přirozené vzít si je s sebou. V Africe jsem v nich chodila od prvních dnů, ve městě, na safari i během výstupu. Před výstupem na vrchol jsem je měla několik dní. Dva dny před samotným výstupem jsem ale chodila v teniskách, protože jsem nevěděla, co mě čeká, a chtěla jsem mít jistotu. Jakmile jsme dorazili do kempu, tenisky šly dolů a já jsem si obula BOSKY. Kdybych dnes měla vyrazit znovu a věděla, co mě čeká, klidně bych v nich šla celou cestu až na samotný výstup na vrchol, tam bych už kvůli náročnosti terénu a podmínkám zvolila pevnější obuv. Měli jsme ale obrovské štěstí na počasí. Prakticky nám nepršelo a nebyla ani velká zima, což bylo pro barefoot samozřejmě ideální. Na barefootkách mám ráda hlavně pocit svobody a kontaktu se zemí. Člověk vnímá, kam šlape, každý kámen, každý povrch a přirozeně se přizpůsobuje terénu.

A BOSKY pro mě nejsou jen boty. Je to způsob, jak se pohybovat a jak vnímat svět kolem sebe. Jít do velké výzvy, nebát se neznáma, ale přitom zůstat nohama pevně na zemi.

Ten nápad vznikl úplně přirozeně. Když už jsme jely do Afriky, říkala jsem si, proč toho nevyužít a neudělat něco dobrého. Ve škole se snažím dětem ukazovat, že život není jen o výkonu, ale také o pomoci druhým a společných zážitcích. Proto jsme s kolegy uspořádali charitativní běh pro Afriku.

Zapojila se celá škola – běželo kolem 300 dětí, přidali se kolegové i některé maminky, pekly se muffiny a žáci vyráběli medaile na 3D tiskárně. Nakonec se podařilo vybrat úžasných 50 tisíc korun.

Nejvíc mi ale v paměti zůstala atmosféra celého dne. Děti běžely, smály se, fandily si a zároveň společně pomohly někomu, koho vůbec neznaly. Právě těch tři sta rozesmátých tváří pro mě bylo tou nejhezčí odměnou.

Ještě před cestou jsem hledala školy a organizace v okolí Moshi, kterým bychom mohli pomoci. Nejvíc mě oslovila organizace KYGN a měla jsem pocit, že právě tam by naše peníze mohly mít skutečný smysl.

Když jsme přijely do Moshi, zakladatelka KYGN Anna nás vzala přímo mezi místní rodiny. Pro mě to byl možná ještě silnější zážitek než samotné Kilimanjaro. Potkaly jsme sirotky, nemocné děti i rodiny žijící ve velmi těžkých podmínkách. Viděly jsme jejich domovy a každodenní realitu, kterou člověk jinak zná jen z fotografií. Přesto tam bylo hodně úsměvů, radosti a obyčejné lidskosti.

Jsem moc ráda, že vybrané peníze putovaly právě do KYGN, protože jsme viděly konkrétní lidi, kterým mohou skutečně pomoct. Odvezla jsem si hlavně pokoru a vděčnost za to, co máme. Někdy člověk potřebuje vidět život z úplně jiné perspektivy, aby si znovu uvědomil, co je opravdu důležité.

Věděla jsem, že Afrika je chudá, ale až na místě jsem pochopila, co to skutečně znamená. Vidět rodiny, které si chodí pro vodu, vaří venku na ohni a někdy nemají ani základní věci, bylo velmi silné. Byly chvíle, kdy jsem cítila smutek a bezmoc, protože člověk neví, jak by mohl pomoct.

Zároveň mě ale zasáhla obrovská síla místních lidí. I v těžkých podmínkách se dokážou smát, být spolu a radovat se z maličkostí. Právě ten kontrast ve mně zůstal nejvíc. My máme tolik, a přesto máme často pocit, že nám něco chybí.

Afrika mi změnila pohled na to, co znamená mít se dobře. Uvědomila jsem si, že komfort není totéž co štěstí a že spousta věcí, které považujeme za samozřejmost, je ve skutečnosti obrovský dar. Odjížděla jsem s představou, že něco uvidím. Vracela jsem se s pocitem, že jsem se toho mnohem víc naučila.

Náš guide Regan byl úžasný. Z člověka, který nás měl provést na Kilimanjaro, se během pár dní stal někdo, s kým jsme si lidsky opravdu sedli. Zažili jsme spolu únavu, zimu, smích i těžší chvíle. Pořád nám opakoval „pole, pole“ – pomalu, pomalu. Zpočátku nás tím trochu vytáčel, ale postupně jsme pochopily, že právě to je na Kilimanjaro potřeba – nikam se nehnat a jít svým tempem. Nakonec jsme si „pole, pole“ odvezly v hlavě stejně jako „Hakuna Matata“ – žádné starosti.

Po návratu jsme si řekly, že nechceme, aby naše setkání skončilo v Tanzanii, a pozvaly jsme Regana do Česka. Bude to jeho vůbec první cesta mimo Tanzanii. Těším se, až mu ukážeme naše hory, města, školu i obyčejný český život. Chceme ho vzít také mezi děti, protože jeho osobní příběh může být mnohem silnější než jakákoli prezentace o Africe.

Je krásné, jak se ten příběh otočil. On nám ukázal svůj domov a pomohl nám dostat se na vrchol Kilimanjara. Teď chceme na chvíli ukázat náš svět my jemu.

Určitě. A možná čím dál víc.

Jsem učitelka tělocviku a věřím, že děti nepotřebují jen vědět, kolik uběhnou nebo kolik udělají kliků. Potřebují zažít, že něco dokázaly. Že překonaly strach, sebe samy a že se nevzdaly.

A přesně to mi dávají hory.

Snažím se dětem ukazovat, že život není jen o známkách, výkonu a tom, co od nás očekávají ostatní. Že je důležité mít odvahu zkusit něco nového, pomáhat druhým a nebát se vystoupit ze své komfortní zóny.

Často jim říkám, že život je výzva. A že je jen na nás, co z něj uděláme.

Moje motto je: Miluj život a chtěj od něj co nejvíc. Marian Jelínek

A myslím, že Kilimanjaro bylo přesně jedním z těch momentů, kdy jsem si uvědomila, jak moc tomu sama věřím.

Já mám asi jeden problém, jakmile něco dokážu, okamžitě přemýšlím, co bude dál.

Takže rozhodně nekončím.

Kam přesně mě to zavede, ještě nechci úplně prozrazovat, ale určitě to zase budou hory, dobrodružství a něco, co mě donutí vystoupit z komfortní zóny.

Protože právě tam se podle mě dějí ty nejlepší věci.

A BOSKY? Ty pojedou určitě se mnou.

Možná už jsem si na ně zvykla až moc. Ale vlastně mi připomínají jednu důležitou věc, jít životem po svých a opravdu ho cítit.