Cesta do srdce Himálaje: Jak mi barefooty pomohly najít samu sebe

Kam jste se vydala a jak dlouho cesta trvala?

Vyrazila jsem na Everest trek v Nepálu – byla to už moje druhá návštěva této nádherné země. Cesta  včetně přeletů, přesunů a samotného treku, nám zabrala  tři týdny. Každý den byl jiný, plný nových pohledů, výzev i ticha, které člověk u nás jen tak nezažije.

Šlo o sólo výlet, nebo jste cestovala s někým?

Původní plán zněl jako klasická dámská jízda – čtyři kamarádky, které se rozhodly pro trochu netradiční dobrodružství. Nakonec se ale náš tým rozrostl o dva muže, kteří se k nám přidali. Všechno jsme si organizovali sami, od letenek po ubytování, a na samotném treku nás doprovázel jeden zkušený nepálský průvodce, který nám byl oporou i inspirací.

Co bylo hlavním cílem nebo motivací této cesty?

Upřímně – cílem nebylo „dobýt“ Everest base camp, ale spíš najít zase sama sebe. Potřebovala jsem zpomalit. Vystoupit z každodenního kolotoče povinností, rozhodnutí a neustálého přemýšlení. Chtěla jsem si pročistit hlavu, nechat ji konečně chvíli jen tak být, bez tlaku, bez očekávání.

Nepál je v tomhle magické místo – ta jednoduchost života, ticho hor,  úžasná energie v chrámech, úsměvy místních lidí i pohledy na zasněžené štíty, to všechno člověka nutí být tady a teď. A když se pak poprvé podíváte na Everest, úplně vás to zarazí. Ne kvůli výšce nebo slávě toho místa, ale kvůli té tiché síle, kterou z něj cítíte.

Tahle cesta pro mě byla návratem k sobě – k radosti z obyčejných věcí, k vděčnosti, k vnitřnímu klidu. Byla to cesta nejen po kopcích Himálaje, ale hlavně cesta dovnitř.

V jakém terénu jste obuv nejvíce využila?

Barefooty jsem měla na nohou prakticky celou dobu treku – od nižších výšek až po chvíli, kdy začal sníh a musela jsem přezout do pohorek. Chodila jsem v nich po kamenitých stezkách, vesnických cestičkách, schodech i prašných úsecích. Využila jsem je ale nejen v horách – měla jsem je na sobě i při procházkách Káthmándú i v letadle, protože jsou extrémně pohodlné a lehké. Byly mým nejčastějším „parťákem“ po celou cestu.

Jak se Vám obuv osvědčila – co byste vyzdvihla z hlediska pohodlí, odolnosti nebo funkčnosti?

Osvědčily se skvěle. Vyzdvihla bych hlavně to, jak přirozeně se v nich člověk pohybuje – noha může pracovat tak, jak má, a já jsem se díky tomu cítila svobodněji, volněji. Žádné otlaky, žádné tlačení – i po dlouhém dni. Zároveň mě překvapila jejich výdrž – i přes každodenní zátěž na horských stezkách v náročnějším terénu zůstaly v perfektním stavu. Rychle schnou, dobře dýchají a zkrátka fungují. V kombinaci s kvalitními ponožkami šlo o velmi pohodlnou a spolehlivou obuv.

Měla obuv nějakou vlastnost, která Vás během cesty překvapila?

Překvapilo mě, že i na kamenitém a nerovném povrchu jsem se v nich cítila stabilně a jistě. Člověk si zpočátku říká, že potřebuje silnou podrážku, ale opak je často pravdou – stačí, aby noha správně pracovala a aby vnímala terén. Příjemně mě překvapilo, že jsem v nich mohla absolvovat opravdu velkou část treku bez pocitu únavy nebo přetížení. Barefooty se pro mě staly symbolem lehkosti – nejen fyzické, ale i psychické. Jakoby mi připomínaly, že jít pomalu, přirozeně a s respektem k vlastnímu tělu je ta nejlepší cesta.

Můžete popsat nějaký výrazný zážitek nebo moment, který se Vám s cestou (a ideálně i s obuví) spojí?

Jedním z nezapomenutelných momentů bylo, když jsem si po celodenním treku uvědomila, že jsem zapomněla své pohorky v Namche Bazar. V tu chvíli jsem si říkala, že to není úplně ideální, ale nepanikařila jsem – věděla jsem, že terén zatím není tak náročný a že s barefooty zvládnu pokračovat dál. Skutečný problém by nastal až později, kdy přišel sníh a pohorky by byly nezbytné.

Naštěstí náš nepálský průvodce vše rychle zařídil a pohorky mi ještě ten večer přinesl patnáctiletý kluk z místní komunity. Tenhle moment mě moc potěšil a ukázal mi, jak moc se na tamní lidi dá spolehnout.

Byl během cesty nějaký náročnější úsek, kde se obuv opravdu osvědčila?

Jedním z náročnějších úseků byl den, kdy jsme dlouho klesali dolů – šli jsme několik hodin v kuse po kamenité stezce, kde každý krok vyžadoval soustředění. Terén byl rozbitý, samý volný kámen a kořeny. Překvapilo mě, jak moc jsem se mohla spolehnout právě na barefooty. Díky tomu, že v nich cítím každý nerovný povrch, jsem šla podle pocitu, krok za krokem.

Spousta lidí si myslí, že barefooty nejsou do hor. Já si naopak uvědomila, že když noha opravdu pracuje, jak má, zvládne toho mnohem víc, než bych čekala. Byla to trochu výzva – ale zvládnutá s lehkostí, a to doslova.

Doporučila byste naši obuv někomu dalšímu na podobný typ cestování?

Určitě ano. Samozřejmě záleží na konkrétním terénu a zvyklostech každého člověka, ale pokud už má člověk s barefooty zkušenost a ví, jak na ně reaguje jeho tělo, můžou být skvělým společníkem i na takhle dlouhý a náročný trek. Pro mě byly barefooty během cesty symbolem volnosti, lehkosti a kontaktu se zemí. I když jsem si v některých pasážích obula pohorky, do barefootu jsem se vždycky vracela ráda.

Jaké tři slova by podle Vás nejlépe vystihly Váš zážitek s naší obuví?

Lehkost – svoboda – důvěra.